Před 1. rokem věku dítě neumí dát najevo, že se mu něco nelíbí, jinak než zvuky, pláčem nebo pohyby těla. Zpočátku jsem měla potíže vyčíst, proč se mé dítě cítí nepříjemně. Svého Franka jsem bedlivě sledovala, abych se vyhnula činnostem, při kterých se „bouřil“.
Všimla jsem si, že Franek při oblékání často pláče. Snažila jsem se vše dělat rychle a efektivně, ale stejně jsem měla pocit, že to nepomáhá. Začala jsem vybírat oblečení, které se snadno obléká a je měkké, aby nedráždilo jemnou pokožku. Přesto jsem při této činnosti stále cítila netrpělivost svého dítěte. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem požádala o radu svou matku. Když jsem ji pozorovala, všimla jsem si, že jeho oblékání bere jako zábavu. Při oblékání mého syna ho moje matka hladila, líbala a lechtala. Vůbec neplakal a vypadalo to, že nemá nic proti tomu, aby ho někdo oblékal. Sedla jsem si a uvědomila si, že jsem tuto činnost brala příliš vážně a můj stres se přenesl na dítě. Překvapilo mě, že jsem si to neuvědomila dříve. Díky tomuto jednoduchému řešení jsem začala spojovat povinnosti s hrou.
Stejné pravidlo jsem použila i při koupání svého dítěte. Snažila jsem se, aby se dítě při této činnosti cítilo bezpečně. Když jsem se o něj starala, pořád jsem na něj mluvila, hladila ho. Pak jsem přidala první hračky, které se dají dát do vody: gumová zvířátka, konvičku. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. První koupání nebylo snadné, ale s každým dalším jsme se oba bavili víc a víc.
Moje dítě nemělo žádné problémy s usínáním. Několik mých přátel mi však řeklo, že to pro ně je těžká část dne. Ptali se mě, co dělám, když uspávám svého syna. Myslela jsem, že nedělám nic zvláštního. Prostě jsem se řídila radami psychologů a snažila se, aby každý večer vypadal stejně. Naším rituálem se stalo specifické pořadí činností: koupel, mazlení a houpání a pak hudba z hračky zavěšené nad jeho postýlkou. Moje kamarádka mi řekla, že na konci dne byla velmi unavená a snažila se prostě všechno stihnout co nejrychleji. Po rozhovoru se mnou změnila svůj postoj. Uvědomila si, že svůj spěch přenesla i na dceru, která teď při uspávání méně pláče.
Franek často plakal, když jsem nebyla nablízku. Myslela jsem si, že až uvidím, že má všechno, pokusím se ho uklidnit, ale nemohla jsem ho pořád nosit v náručí. Chystala jsem se vrátit do práce na částečný úvazek. Srdce mi pukalo, když jsem ho slyšela plakat, ale všichni mi říkali, že čas od času musím dítě nechat u někoho, komu věřím. Krok za krokem jsem začala dítě zvykat na to, že k němu nemohu běžet pokaždé, když pláče. Jednou týdně jsem nechávala syna u své matky nebo tchyně (na dvě hodiny). Moje večerní povinnosti spojené s dítětem převzal manžel. Pro mé dítě to bylo velmi těžké, ale nejsem si jistá, jestli to zpočátku nebylo ještě těžší pro mě. Když jsem se vrátila do práce, byla jsem vděčná své rodině a přátelům za jejich pomoc a rady.
Náš dům byl najednou vzhůru nohama. Z našeho klidného syna se stalo divoké mrzuté dítě. V té situaci jsem se cítila naprosto bezmocná. Žádosti a vysvětlení nepomohly. Měla jsem pocit, že jsem udělala něco špatně. Rozhodla jsem se, že místo čtení knih požádám o radu matky, které si touto fází vývoje dítěte již prošly. Dostala jsem řadu cenných rad, které mi velmi pomohly.
Společně s ostatními maminkami jsme diskutovaly o příčinách vzpoury mého dítěte a dalších dětí. Když se dítě učí spoustu nových dovedností, chce je provádět co nejlépe. Má spoustu energie a snaží se jí zbavit. Bohužel zatím nemůže dělat všechno, a proto ten hněv a frustrace. I když mu rodiče chtějí pomoci, protestuje. Druhou příčinou může být přání vyjádřit vlastní názor a snaha ověřit, do jaké míry jsme my, rodiče, důslední ve svých požadavcích a aktivitách. Za tímto účelem dítě často používá slovo „ne“ a čeká na naši reakci. Bude maminka/tatínek opakovat svou žádost o nasazení čepice, dokud to neudělám, nebo ne? A závěrečné shrnutí naší diskuse zní: naše děti ještě nedokážou dobře rozlišit nebo pojmenovat své emoce. To, co cítí, v sobě dusí a nakonec to vyústí v křik nebo pláč. Naším úkolem je pomoci dítěti v tomto obtížném světě emocí.
Nejprve jsem si neuvědomila, jak dobrý pozorovatel naše dítě je. Nejednou mě musel vidět ve stresové situaci, kdy jsem byla naštvaná sama na sebe nebo na někoho jiného. Uvědomila jsem si, že způsob, jakým bude v budoucnu řešit hněv, je silně spojený se vzorci chování, které se ode mě a mého manžela naučí nyní. Protože jsem nechtěla přenášet své negativní emoce na dítě, požádala jsem v kritických situacích manžela o chvilku pro sebe. Pak převzal péči o našeho syna úplně, aby mi umožnil vyrovnat se s těžkým dnem, ale tentokrát také s mými emocemi.
Jak jsem již zmínila, všimla jsem si, že můj syn má velké zásoby energie. Proto jsem se rozhodla najít mu takové aktivity, které by mu pomohly tuto energii vybít. Společné hraní na hřišti vyžadovalo od něj i ode mě hodně fyzické aktivity. Syn si tak přirozeně vybil energii a užili jsme si spoustu legrace při společné hře.
Samozřejmě i při hraní občas docházelo k záchvatům vzteku. Pro mě bylo nejhorší, když to bylo na veřejném místě. Díky podpoře ostatních maminek jsem cítila, že to zvládnu. Křik a pláč na místě plném lidí mě děsil. Na radu svých přátel jsem byla neoblomná a nepovolila jsem nic, co jsem předtím zakázala, ani tváří v tvář hněvu a hysterii svého dítěte.
Záblesky nezávislosti se často projevovaly, když jsem opravdu hodně spěchala. Například jsem musela jít s Frankem ven a chtěla jsem ho rychle obléknout. Tehdy to chtěl udělat sám. Když jsem se ho snažila přesvědčit, že to udělám, křičel a rozhazoval oblečení. Zlobilo mě to, ale vyvinula jsem metodu, která mi pomohla. Protože jsem znala jeho touhu po samostatnosti, přidala jsem při plánování dne na každou aktivitu 15 minut, abych nemusela spěchat a bát se, že přijdu pozdě. Myslela jsem si, že když za něj budu pořád něco dělat, nikdy nebude samostatný.
Také se mi podařilo odstranit záchvaty vzteku při sledování televize. Samozřejmě jsem svému dítěti dovolila sledovat před spaním pouze večerní pohádku, ale i to způsobilo problémy. Hned po skončení pohádky, když jsem chtěla přepnout kanál nebo vypnout televizi, se syn rozplakal. Svým křikem se mě snažil donutit, abych ho nechala dívat se na televizi déle. Všimla jsem si, že když jsem před pohádkou řekla: „Dnes se podíváme na jednu pohádku a pak půjdeme spát“, bylo mnohem snazší uložit syna do postele. Samozřejmě to nezabralo hned, ale protože se tato komunikace opakovala, syn si všiml, že jeho slzy mé chování nezměnily.
Můj syn se při uspávání často vzpouzel. Zrovna v té chvíli chtěl skákat, běhat nebo si hrát. Útěky z postele, dupání a křik pro mě byly velmi únavné. S manželem jsme se rozhodli, že budeme dítě uspávat na střídačku. Také jsme se rozhodli, že v tuto dobu budeme se synem trávit nějaký čas a hrát si s ním, ale jen hry, které uklidňují a nejsou vzrušující, jako je čtení knížek nebo masáže. Nebylo to snadné, ale naše trpělivost byla odměněna. Naše večerní rituály se staly příjemným časem pro naši rodinu.
Vzpouru u stolu bych spíše označila za loudání. Když jsem Frankovi dávala jídlo, které mu chutnalo, neměla jsem s jeho krmením žádné problémy. Čas plynul příjemně a klidně. Bohužel, když se podávaly pokrmy, které neměl rád, hrál si s jídlem nebo odvracel hlavu, když jsem se ho snažila krmit. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit, ale na druhou stranu jsem mu chtěla dát vše, co potřeboval. Postupně jsem zaváděla nové chutě. Ke každému známému a oblíbenému pokrmu jsem přidala něco nového. Když jsem viděla, že synovi něco evidentně nechutná, příště jsem to nahradila jiným výrobkem s podobnými vlastnostmi. Zpočátku jsem přípravě jídel musela věnovat více času, ale později to bylo méně časově náročné. Chvíle u jídla začaly být příjemné a moje znalost synových oblíbených chutí se rozšířila.