Přemýšleli jste někdy o tom, zda můžete svému dítěti naplácat? Při rozhovoru s kamarádkou jste tvrdili, že to nikdy neuděláte? A teď sedíte a přemýšlíte, jak k tomu mohlo dojít? Možná jste příliš unavení? Přesto jste plni výčitek a nechcete se takto ospravedlňovat... ale dítě zlobilo, neposlouchalo a všechny předchozí metody selhaly. Neplácli jste ho moc silně, ale přesto jste byli vyděšení a dítě začalo plakat. Objetí hned nezabralo...
I kdyby taková situace nastala, přestaňte si dělat starosti a začněte znovu. Doufám, že vám mé rady poskytnou podporu v obtížných situacích. Nejprve si sedněte a napište si na papír výchovná pravidla, která používáte, „nápady“, které vám pomáhají při výběru odměn nebo trestů. Až budete psát svůj seznam, přečtěte si ten můj, který jsem konzultovala s několika svými kamarádkami, které mají děti různého věku:
1. Nevyhrožujte dětem nikým a ničím, např. příšerou ze skříně, která požírá děti, které nechtějí spát.
2. Neponižujte ani nezesměšňujte dítě. Nenarušujte jeho osobní důstojnost a tělesnou integritu.
3. Nepřemýšlejte o trestu příliš dlouho, neprodlužujte čekání a napětí, které při něm vzniká.
4. Pokud použijete „trest“ (například: uklidit hračky, které dítě ve vzteku rozházelo), musíte se ujistit, že bude vykonán ihned po jeho stanovení, a ne až následující den.
5. Řekněte dítěti, proč ho trestáte. Dítě musí pochopit, proč bylo potrestáno. Měli byste si spolu v klidu sednout a probrat, proč se vám jeho chování nelíbí a proč ho trestáte. Řekněte mu, co nesmí dělat a jak se může v konkrétní situaci zachovat. Řekněte mu, co má dělat, aby se v budoucnu této situaci vyhnulo.
6. Vyjádřete svůj souhlas nebo nesouhlas s konkrétním chováním jasným způsobem. Řekněte to nahlas, když jste s dítětem spokojení, a pochvalte ho.
7. Dávejte pozor, abyste nezaváděli příliš mnoho omezení a pravidel. Přizpůsobte je věku svého syna nebo dcery.
8. Odstraňte ze svého slovníku fráze jako: „ne, a to už by stačilo“ apod.
9. Pokud máte pocit, že nad sebou ztrácíte kontrolu, jste unavení a všechno vás rozčiluje, zkuste se od dítěte na chvíli vzdálit. Možná je doma váš manžel (nebo někdo jiný), dejte mu vědět, že potřebujete podporu a čas pro sebe. Můžete jít do jiné místnosti nebo na krátkou procházku. Pokud jste doma sami, vyzkoušejte první metodu. Zamyslete se nad tím, proč na danou situaci reagujete tak silně. Udržujte si odstup a neztrácejte nervy!
10. Nekřičte.
11. Nebojte se omluvit, pokud jste udělali něco špatně.
12. Najděte si čas jen pro sebe. Pokud jste spokojení a šťastní, pocítí to celá rodina.
13. Podpořte své dítě v obtížných situacích, které mohou vyvolat konflikt a negativní emoce. Ukažte, že rozumíte potřebám svého dítěte.
14. Zeptejte se dítěte na jeho názor na věci, které se ho týkají. Můžete tak společně přijít s novými řešeními a nápady.
15. Travte s dítětem čas, abyste ho dobře poznali a navázali s ním vztah založený na důvěře. Věnujte mu svou pozornost!
Zeptala jsem se na to maminčiných kamarádek. Řekly mi, že své děti plácly nebo že to chtěly udělat, když:
Pokud chcete, aby byl váš vztah s dítětem založen na pocitu bezpečí a lásky, nemělo by být plácnutí formou trestu používanou ve vaší domácnosti. Dítě cítí, že mu ubližujete, prožívá strach a dokonce i hněv, když je takto trestáno. Pocítili jste úlevu? Zbavili jste se špatných emocí tím, že jste své dítě plácli? Tento chvilkový pocit okamžitě vystřídá pocit viny a studu.
Dítě nerozumí vašemu chování. Nejdříve ho vyděsí fyzický trest, pak sleduje váš smutek, až ho nakonec obejmete a snažíte se mu vynahradit to, co se stalo. Takové výkyvy nálad těžko snáší dospělý člověk, natož batole, které právě vstupuje do sféry emocí. Ano, je pravda, že po takové události se rodič často snaží dítěti vše vynahradit, aby na tvrdý trest zapomnělo. Nová hračka, výlet na hřiště, pamlsek? Nepleťte dítěti hlavu, uklidněte se a nesnažte se škodu rychle a za každou cenu napravit.
Určitě se také setkáte s lidmi, kteří věří, že výprask je jedním ze způsobů výchovy. Mnoho lidí se k používání tohoto trestu nepřiznává, protože to není společensky přijatelné. Ale ti, kteří se k použití tohoto trestu přiznají, budou obhajovat tuto metodu. Tvrdí, že může naučit vaše dítě správnému chování. Je to skutečně pravda? Je vaše dítě ve chvíli silného rozrušení schopné pochopit, proč dostalo facku? Spojuje si svoje chování s vaším hněvem?
Pokud vaše dítě uhodí na pískovišti jiné dítě a vy ho plácnete, může vám to vrátit. Jaký má smysl trestat ho způsobem, který dítěti zakážete používat proti ostatním? Všimne si, že i vy tu zakázanou věc děláte a že je to způsob, jak se zbavit stresu a hněvu. Když to teď čtete, nepřipadá vám to jako „začarovaný kruh“?
Dítě vás pozorně sleduje a často napodobuje vaše chování, proto musíte dodržovat pravidla, která jste stanovili. Pokud tento druh trestu používáte často, dítě považuje fyzické násilí za normální formu chování vůči lidem. Protože se jedná o stejnou činnost jako spánek nebo jídlo, nebude na tom vidět nic špatného a začne ho používat.
Dítě si také všimne, že silnější a větší člověk má větší práva a může ostatním ubližovat. Plácnutím ho naučíte, že když má výhodu nad slabší osobou, můžete ji využít, a že násilí je způsob, jak získat to, co chcete. Později se pak ve školce může stát, že vaše dítě prostě někoho zmlátí, aby mělo jeho hračku, místo aby ho požádalo o její půjčení.
1. Stanovte pravidla, která je třeba dodržovat doma, venku nebo při hře, a důsledky jejich porušení předem, nikoli pod vlivem emocí.
2. Řekněte dítěti, co cítíte, když se chová jinak, než bylo řečeno.
3. Ukažte mu důsledky jeho činů. Pokud vaše něco dítě rozbije, přirozeným důsledkem je, že si s tím už nebude hrát. Pak si jistě uvědomí důsledky svého jednání a povídání s vámi mu pomůže pochopit, co se stalo. Pokud prožívání důsledků jeho jednání není pro dítě nebezpečné (např. pro jeho zdraví), nechte ho je pocítit! Ať se učí pomocí činů. Pokud důsledky ohrožují jeho bezpečnost, měli byste zopakovat nebo určit konkrétní hranice chování a normy. Když je nedodržuje, ukončete hru nebo jinou činnost související s pravidly.
4. Nechte dítě uklidnit (do 3 let věku). Pokud se dítě nedokáže přizpůsobit obecným zásadám dodržovaným doma, např. zachovávat ticho, pošlete ho do jeho pokoje nebo na jiné konkrétní místo. Ať se v klidu zamyslí nad svým chováním. Když se k dítěti po určité době vrátíte, zeptejte se ho, zda je připraveno vrátit se ke zbytku rodiny a poslouchat pravidla. Nemělo by to brát jako trest, ale jako čas na přemýšlení o svých pocitech, které se pak mohou rychle měnit a prolínat se. Je to také čas, kdy se můžete uklidnit vy. Pokud se dítě po návratu opět začne chovat špatně, zopakujte stejné kroky. Buďte důslední!
5. Reagujte včas, nečekejte, až se situace stane „nouzovou“. Zasáhněte, dokud je to ještě možné. Pokud si stanovíte nějaká pravidla, řiďte se jimi dříve, než se situace ještě více zkomplikuje.
6. Když dítěti vysvětlujete pravidla, dívejte se mu přímo do očí, posaďte se nebo si dřepněte, abyste byli v úrovni jeho očí. Zaměřte jeho pozornost na sebe, například tím, že se dotknete jeho paže.
Když s dítětem mluvíte, je konfliktní situace jednodušší. Co dělat, když vás do podobného stavu přivede kojenec a vy ztratíte kontrolu? Nejprve můžete postupovat stejně, jak jsem popsala výše. Nechte dítě pod dohledem jiné dospělé osoby nebo ho nechce samo v bezpečí jeho postýlky. Dopřejte si chvíli odpočinku. Pravděpodobně jste se rozzlobili, protože jste velmi unavení a ten den dítě plakalo více než obvykle, což vyžadovalo vaši neustálou pozornost a hlídání. Neměli jste čas si uspořádat myšlenky, tak to udělejte teď! Škubáním, třesením a bitím dítě nepřinutíte, aby přestalo plakat, právě naopak. Pod vlivem negativních emocí mu můžete ublížit, čehož budete litovat. Také se budete stydět se, že jste si to vylili na malém, slabém a bezbranném člověku. Až budete připraveni, jděte a obejměte své dítě... brzy si vzpomenete, jak moc ho milujete a že mu nechcete ublížit.
Nestyďte se požádat o pomoc. Nebojte se, že vás ostatní budou soudit. Ti, které máte rádi, vás znají a vědí, že jeden čin neznamená, že nejste schopní vychovávat své dítě. To, že žádáte o radu, ukazuje, že jste zodpovědná a záleží vám na své rodině. Pomoc můžete hledat v rámci rodiny nebo se obrátit na odborníky (např. Centrum pro děti a rodinu).